Kocour, který měl rád déšť

 

2013-07-18 18.01.19

 

Henning Mankell: Kocour, který měl rád déšť

http://www.leopardforlag.se/bok/katten-som-alskade-regn/

Tohle je jedna z krásných, smutných dětských knížek nedávno zemřelého švédského autora, který je u nás známý hlavně jako autor detektivek o depresivním komisaři Wallanderovi. Malý Lukáš poprvé v životě poznává, co je to smutek, smrt, láska a touha.

 

Nejdřív byl Lukáš zklamaný.

Když se probudil a v jeho pokoji stáli maminka a tatínek a zpívali mu, drželi jen obyčejnou papírovou krabici. Ani nebyla zabalená a ovázaná šňůrkou. Lukášovi připadalo, že vypadá jako jedna z těch krabic, co stojí v garáži a jsou v nich staré boty. Neutěšilo ho ani to, že maminka držela podnos s dortem, na kterém plápolalo šest svíček. Lukáš zíral na krabici. Proč dostal k narozeninám skrabici se starými botami? Cítil, jak se mu třese spodní ret a vlhnou mu oči. Ale nechtěl začít plakat, nechtěl dát najevo, že je zklamaný. To by se tatínek mohl začít zlobit. Neměl rád, když je někdo smutný zbytečně, jak říkával. Lukáše také zarazilo, že s rodiči není Virbl. Copak pořád ještě spí, přestože jeho mladší brácha má narozeniny? V ten důležitý den, kdy je dvakrát tak starý jako Lukáš? V tu chvíli však Virbl vběhl do pokoje. Měl bačkoru jen na jedné noze a vypadal, jako když se zrovna probudil.

„A teď ti zazpíváme,“ prohlásil Axel svým hromovým hlasem. Pak začal zpívat „Hodně štěstí, zdraví“, až se otřásaly okenní tabulky. Beatrice byla sotva slyšet, ale Lukáš viděl, že pohybuje rty. A usmívala se. Lukáše napadlo, že v krabici nebudou jen boty. Tak zlí rodiče nejsou. Pak ale zneklidněl, protože uviděl, jak se tváří Virbl. Ten totiž nezpíval. Jen tam stál a šklebil se na Lukáše. Nikdo se nedokázal šklebit tak jako Virbl. Z jeho úšklebku jste byli vzteklí, smutní a vyděšení najednou. On samozřejmě ví, co v krabici je, pomyslel si Lukáš. Ví, že je to jen pár starých bot.

Lukáš začal uvažovat, jestly by neměl utéct z domova. Jestli dostane k narozeninám pár starých bot, znamená to jediné – že tatínek, maminka a Virbl už ho nemají rádi. Takže musí utéct. Uteče někam, kde k narozeninám dávají pořádné dárky, zabalené v dárkovém papíru a ovázané šňůrkou.

Vtom ale Lukáš něco uslyšel.

Hromovým hlasem tatínka Axela pronikl jiný zvuk.

Co to je? Teď se to ozvalo znovu. Znělo to jako kníkání. A najednou, právě když narozeninová písnička skončila, se krabice začala hýbat. Nadskočila, víko se otřáslo, jako by to nebyla krabice, ale hrnec s vodou, která se právě začala vařit.

Lukáš zíral na krabici. To nejsou žádné staré boty. Něco se v ní hýbe. Najednou se z krabice něco vysunulo, bylo to celé černé. Co je to? Lukáš to nejdřív nedokázal rozeznat. Pak si ale uvědomil, že je to tlapka. Černá tlapka. Pak se objevila i hlavička a Lukášovi došlo, že dostal k narozeninám kotě. Kotě černé jako uhel, které teď už vylezlo z krabice celé. Seskočilo z víka, bylo černé jako noc, podívalo se na Lukáše a mňouklo.

A pak se vyčuralo tatínkovi Axelovi na nohu.

„Musíš ho vychovat, aby bylo čistotné,“ zasmál se Axel. „Dostane bedničku s pískem a bude čurat do ní. Všechno nejlepší k narozeninám, Lukáši. Teď už jsi velký.“

„Všechno nejlepší,“ přidala se maminka Beatrice. (U Lukáše doma to takhle bývalo vždycky. Nejdřív řekl něco tatínek Axel a maminka Beatrice to pak zopakovala.)

„Do mýho pokoje nesmí,“ vykřikl Virbl. „Nechci, aby mi tam něco zničilo.“

„Moje kotě nikomu nic ničit nebude,“ odsekl Lukáš vztekle. „A stejně v tvým pokoji nebude.“

Virbl chtěl odpovědět, ale Axel zvedl ruku.

„Koukejte přestat,“ řekl. „Teď slavíme narozeniny. A dáme si dort.“

A tak se pustili do dortu. Lukáš ale skoro nevnímal, jak chutná, pořád jen pozoroval kotě, které začalo prozkoumávat místnost. Zalezlo pod postel a pak najednou vylezlo zpoza prádelníku. Tu a tam mňouklo a Beatrice prohlásila, že asi ještě pořád hledá maminku.

„Teď je z tebe kočičí máma,“ prohlásil Virbl spokojeně.

Lukáš neodpověděl. Pomyslel si, že kotě naučí na Virbla zaprskat, když bude bratr říkat hlouposti.

V té chvíli si z Virbla vůbec nic nedělal. To, co se stalo, bylo tak úžasné, že to skoro nedokázal pochopit. Je to skutečně pravda? Ano, je to pravda. Dostal kotě. On, který si myslel, že vlastní zvíře nikdy mít nebude. Když se na to ptal, tatínek vždycky odpověděl, že se zvířaty je moc práce, že o kočku nebo psa se dokáže postarat jen dospělý. To se pak Lukáš vždycky vzdal vší naděje. Když tatínek mluvil takovým rozhodným hlasem, tak to tak obvykle taky bylo, ale teď Lukáš přece jen dostal zvířátko, kotě černé jako noc.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s